Dnes jsme na ústavní komisi Senátu Parlamentu ČR projednávali vskutku aktuální téma – ratifikaci Úmluvy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí.
Tu už schválilo 45 zemí a jsme jedním z mála demokratických států, které ji ještě neodsouhlasily.
Za sebe mohu říct, že ratifikaci této Úmluvy vnímám jako přihlášení se k tomu, že je třeba chránit ženy, a nejen je, také muže i děti, před domácím násilím a poskytovat jim veškerou pomoc.
Jako advokátka se věnuji mnoho let pomoci obětem trestné činnosti, včetně domácího násilí.
Právě v tomto směru obsahuje Úmluva řadu důležitých požadavků, které by měly být u nás důsledně uplatňovány, jak v zákonech, tak v praxi veřejných institucí, aby se obětem domácího násilí dostalo účinné pomoci a ochrany.
Bohužel znám ze své praxe případy, kdy neřešené domácí násilí končí tragicky a na vině je i laxnost úřadů či nedostatečná zákonná ochrana obětí trestné činnosti.
Nesouhlasím s těmi odpůrci Úmluvy, kteří říkají, že je u nás již vše v pořádku a že nemáme co napravovat. Myslím také, že je chyba jí dávat zavádějící název Istanbulská úmluva, protože právě Turecko tuto Úmluvu odmítlo.
Úsilí o potírání domácího násilí je velmi důležité a navazuje na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950.
Dnes jsem se na komisi pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury vyslovila pro ratifikaci Úmluvy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí.
Považuji za logické, aby se Česká republika přihlásila k tomu, co by mělo být v 21. století a v demokratickém právním státu samozřejmé, a to ochrana lidských práv.
