Václava Havla jsem poprvé v akci viděla v Rybárně na setkání mluvčích Charty 77. Seděla jsem v koutku a tiše pozorovala. Oproti ostatním nemluvil burcovným hlasem, naopak. Skoro by se dalo říct, že to byl hlas nesmělý, zdrženlivý. Jeho vystupování bylo křehké, empatické, ale především lidské.
Na rozdíl od jiných ale, kteří dnes o hodnotách jen mluví, on za ně ručil. A byl ochotný jim obětovat i vlastní svobodu a bojovat za ně. Jistě si všichni pamatujeme na dlouhotrvající potlesk v americkém Kongresu. Všichni ti kongresmani, kteří mu tleskali vestoje, mu ale netleskali jenom za jeho slova, ale především za jeho činy. Havel tehdy říkal, že se ho mnoho kongresmanů potom ptalo, kolik odborníků, kolik týdnů mu jeho proslov psalo. A když jim řekl, že si ho psal sám a trvalo to dvě hodiny, tak ho poradci pokárali, že takové věci nemá říkat, že se pak nebude jevit jako profesionál.
A takové byly dvě tváře prezidenta Havla. Na jednu stranu lidský a nesmělý, na stranu druhou neskutečně odvážný a opravdový. Takového si ho pamatuji já. Takového si ho pamatuji i při poslední příležitosti, kdy jsme se spolu viděli na narozeninách Petra Uhla.
A na takového na něj vzpomínám… A to nejenom dnes.
fb, 18.12.2021